Každodenné potreby neustále prispôsobovali používanú češtinu potrebám slovenského jazyka. S jej používaním ale vznikali niektoré vážne problémy. Na jednej strane staročeština, neobsahovala niektoré nové výrazy a na strane druhej mnohí Slováci niektorým českým výrazom už nerozumeli. Do češtiny boli preto rôznymi autormi vkladané slová v nárečovej slovenčine. Na konci 17. storočia sa situácia dostala tak ďaleko, že bolo nutné priamo vyzdvihnúť zjavné rozdiely medzi češtinou a slovenčinou. Túto úlohu splnil Sinapius-Horčička (1640-1688), rodák z Oravského Podzámku, okr. Dolný Kubín.
„Přílišnú bádanici a čarky v ortografii, o které sa mnozi nad mír v písaní starají, nehrubě jsem nasledoval: slov slovenských v zemi naší obyčejných, však k čistotě české sa blížicích, sem sa dokladal. Obzvlaště pak toho, co by bylo mohlo slov rozum zacloniti, pilně sme sa varoval a k cíli mému, t. zřetedlnosti a lechkosti, v reči naší nevybrušené všudy sem smeroval a nerozumitedlnych slov českých vystříhal... Obzvlaště poněvadž sa mnohé slová v čisté češtine, tak nám Slovakům jako chodník na Tatry neznáme, nachazejí (kpk: medle, brzo, jho, tkuka, podroběny) proto jako mluvíme, tak i psati máme, ne čtyrží, ale čtyřy, ne křt, ale krst... my pro některych slov chatrnost nemáme hnědky ruce opuštěti, za jazyk náš sa styděti, ale raděj to staré: usu me genuit (splodilo ma užívanie) praktikovat.“
Citované podľa: Ratkoš, P., Butvin, J. a Kropilák, M.: Naše dejiny v prameňoch, SPN, Bratislava 1971, s. 129- 130.
Prevzaté z knihy: Jaromír Slušný: Obraz slovenských dejín, Zborník dokumentov k dejinám Slovenska a Slovákov, Praha 2008
Orgoň
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára